Zpět na Mámův svět

 

Máme se lépe

Jedním z nejneotřesitelnějších postulátů konzumentismu je fakt, že se díky technickému a hospodářskému pokroku lidé mají pořád lépe. Je ale spousta jiných faktů, které mohou poměrně úspěšně tento vývod zpochybňovat.
Nedjřív se zkusíme podívat na globální stav. Prvním, co člověku přijde na mysl je uspokojení základních potřeb - hladů a žízně. Tady je zklamání asu největší. Více než polovina všech lidí na Zemi žije v podmínkách nedostatku asi dvacet procent lidí (hlavně v Africe) celý život pouze hladoví. Tak vysoké procento dlouhodobě hladovějících zřejmě nebylo nikdy v dějinách. Je určitě nezpochybnitelným faktem, že v historii propukaly občas hladomory (obvykle jako následek přírodních pohrom v novější historii pak často jako zamýšlený výsledek státní moci), ale nikdy nebyly tak trvalé, tak nevyhnutlené a tak neodvratné. Podle zpráv, které z Afriky docházejí, je celoživotní hlad pro mnoho Afričanů osudem, kterému nelze uniknout. Hladovění našich předků naopak často souviselo s jejich schopností potravu sehnat, vypěstovat (nebo v případě války třeba ukrýt).
Tenhle argument je poměrně levný. Daleko zajímavější je situace vyspělých zemí. Rozeberu postupně přínosy civilizace, které mě napadají:

Technika odstranila hlad a žízeň.
To ve vyspělých zemích určitě pravda, dnes tam lidé rozhodně nehladoví (až na nepodstatné výjimky, které si tento způsob života často samy zvolily). Rubem této mince je fakt, že nezvládnutí tohoto požehnání (dílem psychických dispozic, dílem reklamy) vede k prolémům s nadváhou, které se týkají velké části obyvatelstva a které mohou svou nepříjemností občasnému hladu směle konkurovat a jejichž následky na délku života mohou být i horší.

Technika zplodila zdravotnictví, které zachrańuje životy a prodlužuje lidský život
Tohle je druhý nezpochybnitelný přínos techniky. I tady se najdou škraloupy. V první řadě spoustu problémů, které medicína dnes potírá, si generuje sama. K životu totiž umírání asi nezbytně patří a právě umírání zajišťuje, že přežívají Ti zdraví. Většina dnešních alergiků, nebo lidí náchylných k chorobám by se asi nikdy nenarodila .Automaticky z toho nevyplývá, že by nás bylo míň, zřejmě by se místo nich narodili jiní, protože počet dětí dnes stejně jako v minulosti reguluje z velké části touha zplodit potomky, kteří se dožijí dospělosti. Dnes stačí zplodit dva, dříve jich kvůli chorobám muselo být více. Měřit bolest tehdejších rodičů, kterým umřely dvě děti ze čtyř (ale v situaci, kdy to bylo běžné, kdy s tím v podstatě každý počítal, pokud je alespoň možné s takovou věcí počítat) s bolestí dnešních rodičů, kterým jejich jediné dítě celý život smrká nebo nevidí si netroufám. Stejně tak vím, že volat po omezení medicíny je blbost, protože kdybych ji potřeboval já nerozmýšlel bych se ani na okamžik. Jenom bych chtěl upozornit na moment, který je asi společný všem podobným problémům, technika neodstranila lidskou bolest, jenom nahradila bolest rodičů, kterým umírali ještě včera docela zdravé děti, bolestí rodičů, kteří se často celý život trápí, že jejich děti nejsou zcela zdravé. Bolest dětí, kteří se dívali, jak jejich rodiče umírali často ještě plní sil, bolestí dětí, kteří sledují, jak Alzheimerova choroba sebrala z  jejich rodičů všechno, co je dělalo jejich rodiči. Jediné, co nám dala je možnost, si z těchto bolestí vybrat. Nemusí se to zdát jako příliš velký pokrok, ale podle mě je to stejně těžké jako fantastické. Třeba je schopnost se rozhodovat tím, co nám chybí.

Technika odstranila těžkou práci a usnadnila lidem život
Tento bod se zdá úpúlně jasný, hlavně všem, kteří byli jako já vychováváni v představě o nesnesitelné dřině, kteoru museli naši předci celý život na poli vykonávat.
S velkým překvapením jsem se před nedávnem dočetl, že příslušníci primitivních národů, kterých se civilizace ještě nedotkla věnují sběru potravy a ostatním záležitostem souvisejícím bezprostedně s přežitím v průměru maximálně 8 hodin denně. Dalším překvapením bylo, když jsem se jinde dočetl, že v době největšího feudálního útlaku bylo v Čechách 120 církevních svátků ročně (tedy dní, kdy se oficiálně nesmělo pracovat a taky většinou nepracovalo). Dvanáctihodinové pracovní doby jsou podle všeho výdobytkem průmyslové revoluce. Zabývat se situací otroků nebo pracovníků na stavbách pyramid asi nemá příliš smysl, protože jejich postavení nesouviselo zřejmě ani tak s tehdejším stavem vědění jako s tehdejším stavem morálky a společnosti (zřejmě nejhorší postavení v historii měly oběti koncentračních táborů - v době, kdy technika byla poměrně daleko).
 Stejně nejednoznačné je to s ulehčením práce. Samostatně hospodařící rolník sice musel na vrcholu sezóny trávit na poli každou chvilku, ale mimo sezónu byla jeho práce podstatně lehčí. Navíc po západu slunce dělat nemohl, protože neměl světlo. Jeho práce byla určitě zčásti těžká (ještě si pamatuju, jak jsme v dětství sušili celý týden 12 hodin denně sena), ale je to práce, na kterou byl (a je) organismus člověka přizpůsobený (dává člověku pohyb a fyzické vypětí, které si dneska inteligentnější část populace opatřuje sportem) a hlavně jeho práce rozhodně není monotónní. Jednak výměra jeho polí nebyla příliš velká a hlavně práce na poli není jedna práce, je to spousta různorodých činností, které navíc poskytují člověku značnou míru svobody ohledně způsobu, kterými je bude vykonávat. Rozhodně byla jeho práce daleko svobodnější než například práce dnešních prodavaček v supermarketech nebo práce lidí na pásu. Svoboda vlastního přístupu je v podstatě nulová a perspektiva celoživotního práce, která není ničím jiným než rutinním opakováním několika úkonů, je alespoň pro mě hrozivější než práce zemědělce. Zde není možná zcela od věci připomenout, že velké množství lidí je ochotno relaxovat o víkendech na svých chatách způsobem, který se dřině na poli často velice blíží.

Ztráta svobody a kontroly nad svým životem
 

Ztráta komunity