Zpět na Mámův svět

 

Metodologie

Trochu o metodologii

Metodologie je způsob, jak se něco dělá.
Nejdřív jak se dělá matematika. Podle toho, co nás učili na fakultě je matematika zcela specifická, tím, že není přírodní vědou. Brutálně laicky řečeno snahou matematiků je vybudovat co nejkrásnější stavbu na co nejmenších základech. Klasickou ukázkou tohoto postupu je Euklidova geometrie (Dílo zachycující stav starořecké řecké matematiky v druhém století před naším letopočtem. Jedná se prý o první takto psané matematické pojednání.).
Euklides postupuje takto: na začátku knihy uvede 5 postulátů (tvrzení, o kterých jstě předpoládá, že jsou pravdivá) a pomocí logických pravidel z nich odvozuje důsledky. Toť vše.
Vše k čemu můžeme dospět závisí tedy pouze na postulátech a odvozovacích pravidlech.
Kolem odvozovacích pravidel nebylo nikdy moc nejasností, jedná se o selskému rozumu docela přijatelná logická pravidla (např. plyne-li z A B a zároveň plyne-li z B C potom plyne z A C), jenom v době velké krize matematiky byla trochu vycezelována.
Která tvrzení si vezmeme za postuláty (tedy za pravdivá), je zcela na nás. Euklides si vybral poměrně samozřejmé věci (např. dva body lze spojit přímkou nebo slavný pátý postulát, že ke každé přímce dokážeme udělat právě jednu rovnoběžnou přímku, která bude procházet daným bodem), ale je možné vybrat i tvrzení ne zcela samozřejmá (jako například podoba pátého Eukllidova postulátu v neeuklidovských geometriích, kde se předpokládá, že k dané přímce daným bodem není možné vést rovnoběžku žádnou nebo více než jednu - což je obojí z hlediska normální zkušenosti pěkný úlet), klidně dokonce zcela uhozená. To že některá tvrzení zcela odporují běžným zkušenostem není na závadu.
Matematika není přírodní věda, takže při vymýšlení postulátů se nemusí ohlížet na nic. Cílem je rozhodnout o všech možných tvrzeních zda jsou pravdivá (rozhodnout znamená nalézt cestu, jak z postulátů toto tvrzení vyplývá). Aby to celé nebylo tak jednoduché, existuje dokázaná matematická věta, která praví, že v každé teorii existují tvrzení, o kterých se nedá říct zda jsou pravdivá nebo ne. Jejich pravdivost můžeme zajistit tím, že je prohlásíme za postuláty, čímž teorii rozšíříme a objeví se nová nerozhodnutelná tvrzení a tak pořád dokola.
Použitelnost toho všeho v praktickém životě závisí na tom, které postuláty zvolíme. Historie však ukázala, že příroda najde uplatnění i pro zdánlivě naprosto nesmyslné teorie (třeba ty neeuklidovské geometrie v obecné teorii relativity.)

Fyzika pracuje jinak. S trochou přiblížení by se dalo říct, že postuláty se nemůže vymýšlet, nýbrž je musí pracně dolovat z matky přírody.
Vypadá to takto: nejdřív se koukáte kolem sebe a přemýšlíte o tom proč jsou věci takové jaké jsou. Vymyslíte nějakou hypotézu, jak by to mohlo fungovat. Tato hypotéza potřebuje ověřit, tím, že se snažíte přijít na co nejvíce jejich důsledků a zjistit, jestli můžete tyto důsledky pozorovat i ve skutečnosti tak, jak je předpovídá Vaše teorie. Toto zkoušení může dopadnout dvěma způsoby: buď se Vaše teoretické předpovědi splní nebo ne. Pokud je skutečnost jiná než Vaše předpovědi a neudělali jste chybu při odvození je Vaše hypotéza špatná, pokud Vám to vyšlo máte prozatím štěstí a z Vaší Hypotézy se stává teorie. Nikdy ji však nemůžete žádným pokusem potvrdit, nikdy nebude existovat jistota, že to je doopravdy tak.
(Potvrzování předpovědí je strašně důležité, protože intepretovat nějaké stará uzavřená fakta není až tak těžké. Snadno je to vidět na všech interpretacích Nostradmových předpovědí: všechny události, které už se staly předpovídal s naprostou přesností, včetně šokujících podrobností, všechny události, které se v okamžiku vydání ještě nestaly, prostě nevychází. Vyjdou zase až v okamžiku novějšího vydání, když už jsou minulostí.)
S touto skutečností se bohužel fyzikové nechlubí tolik kolik by měli.
Trochu to vypadá, že náš svět stojí na setsakra vratkých základech. Není to tak strašné. Protože právě díky metodě, ve které nestále rozhoduje příroda, co je pravda a co ne, se důsledky nové správnější teorie od důsledků starší liší v oblasti, kde se stará zkoušela pouze velice málo. Typickým příkladem jsou Newtonovy pohybové zákony a speciální teorie relativity. Jejich důsledky se pro normální rychlosti do 100 m/s liší na desátém řádu (tedy o 0.0000000001) z jedničky. Což je tak málo, že nikdo nemůže mít Newtonovi za zlé, že si toho nevšiml a hlavně nikdo na světě nebude počítat časy pro jízdy z jednoho města do druhého pomocí teorie relativity. Chyba, kterou by tak odstranil je daleko menší než všechny možné jiné chyby, které vznikají měřením potřebných veličin (většinou řádově setiny až tisíciny.) Větší rozdíly se mezi výsledky obou teorií objevují pouze při rychlostech kolem poloviny rychlosti světla.
Tohle bohužel spoustě lidí nedochází a tak stále očekávají nové převratné vynálezy, která zruší gravitaci apod. Více je o tom zde.
V jádru je to tedy tak, že veškeré poznatky poskytuje příroda a my se musíme pouze zeptat. Vymyšlení otázek je hlavním úkolem vědců.

Podobným způsobem postupují i ostatní přírodní vědy s tím, že informace, které jim příroda poskytuje jsou většinou více zamlžené něž co doluje fyzika a proto se to ještě více podobá šamanství, ze kterého obviňují fyziku matematici. Kontrola přírody je však stálá a stále zajišťuje, aby se výsledky nevzdalovaly příliš realitě.

Právě kontrola přírody je tím, co chybí společenským vědám hlavně filosofii.
Zbytek tohoto článku je prosím pouze laickým pohledem na věc.
Filosofie se podle mých znalostí ze začátku snažila zabývat tím, co je ještě pod fyzikou (jde vůbec poznávat svět, co je to bytí). Problémem je, že se zatím nikomu nepovedlo předložit tyto otázky přírodě tak, aby na ně dokázala odpovědět (nebo nám odpovídá a my to nejsme schopní pochopit).
Je pravdou, že zavedení úplně nejzákladnějších pojmů (čas, prostor) dělá velké problémy i fyzice a mnohé pokusy končily v kruhových definicích. Často se to dělá tak, že se to celé tiše přechází s tím, že koneckonců měřit to nějak jde.
Pokus o matematicko-přírodovědný způsob výstavby filosofie podle všeho podnikl Descartes (jeho v jistém smyslu postulátem bylo známé “Myslím, tedy jsem”). Od chvíle, kdy se podařilo jeho stavbu zbořit, se nikdo o nic podobného asi ani nepokouší a zdá se mi, že se mnozí smířili s filosofií jako hrou na kladení otázek.
Co mě na této situace překvapuje je samozřejmost, se kterou někteří filosofové vydávají tuto bezradnost za přednost a útočí na přírodní vědy právě kvůli schopnosti získávat jisté (v rámci toho, co jsem napsal výše) vědomosti. Více o tom tady.

Dá-li se trochu věřit tomu, co se píše v knihách o historii, názory na svět kromě filosofii, která o své postavení přišla, ovlivňovalo ještě náboženství a různé ideologie.
Na ideologie existuje dokonce definice. Budu-li se zajímat o výstavbu ideologie zjistím, že je velice podobná způsobu jakým pracuje matematika. Lidé, kteří je mají na svědomí pochopili, že zřejmě opravdu nejde z ničeho vyrobit nic, a tak vzali nějaký předpoklad, který je samosebou správný a na něm postavili celou teorii.
Opět tu máme typicky matematický model - postuláty a odvozovací pravidla. Postulátů je mnoho druhů a asi je neuvádím v úplně krystalické formě (neměl jsem nikdy čas to pořádně rozebírat): například nejspravedlivější je trh, nejdůležitější je svoboda jednotlivce, nejdůležitější je prospěch všech, zachraňte přírodu atd. Zajímavé je, že skoro žádnému z těchto postulátů by nebylo moc, co vytýkat, kdyby nebyl postulátem.
Odvozovací pravidla nemají takovou preciznost a nejsou vždy přesně dodržována, snaží se být jasná a srozumitelná, ale s původní logikou stále souvisí.
Problém nastává, když dojde ke srážce s realitou. Všechny ideologie mají stejnou vlastnost, čím dál jsme se dostali od postulátů, tím je zřetelnější, že realita je přece jenom trochu složitější. Rozpory se pak řeší buď silou (komunismus) nebo brutální demagogií (dnešní konzumismus).

Co s tím?
Navrhuji držet osvědčeného modelu přírodních věd. Hlídat si realitu, ona sice nedává jednoduché odpovědi, ale i spousta otázek, které kolem některých problémů vyvstávají je určitým druhem odpovědi.
Jako postuláty jsem si vybral
1. ” Všeho s mírou” nebo “Všeho moc škodí.”
2. “Zatím nejosvědčenějším způsobem získávání “objektivních” poznatků je materialistická přírodověda.”
3. “Že něco není dokázané neznamená, že to neexistuje.”
4. “Zdá se, že příroda vytvářela tvory s maximální pečlivostí a úspornosti. Pokud lidé mají nějakou vlastnost, ptej se k čemu jim byla a pak možná zjistíš, proč je dnes tak špatná.”
5. “Účel možná světí prostředky, ale daleko více platí, že prostředky tvoří výsledky”. Což v podstatě znamená, že výsledek Vaší činnosti možná bude odpovídat Vašemu záměru, ale zcela určitě ho daleko víc ovlivní prostředky, které jste k jeho použili.